Prolog


Epilog 2018 = prolog 2019

Bude upřesněno dle registrovaných hráčů a jejich cílů ve hře.

Epilog 2017 = prolog 2018

Byl večer, slunce pomalu zapadalo za vrcholky hor a vytvářelo magickou hru světela a stínu. Prohlížel si nádvoří své tvrzi a viděl zde čilý ruch a přípravy na večerní slavnost. Však také bylo co slavit, od podpisu Haaronské dohody uplynuly sotva dva dny a jeho stráž už zastavila mnoho zla.

Byl rád, že se jeho lidé dokážou po namáhavé práci pobavit, v jednom domů tvrze se zabydleli potulní lazebníci a všechny místní dámy z toho byli celé pryč, kolem knihovny seděla skupinka dobrodruhů a navzájem si vyprávěly své příběhy, v krčmě pomalu končila soutěž v pojídání povidel, hraběnka Christiana zalévala své hortenzie, Lady Morgana se tvářila stejně ustaraně jako vždy a večer pomalu přecházel v noční slavnost.

Prolog 2017:

Stál na balkoně svého pokoje v tvrzi a díval se kouzelnou scenérii, vykreslenou sluncem vycházejícím nad vrcholky hor. Na jedné straně už se hory probouzely do krásného rána, ale druhá strana hor stále ještě zůstávala ponořená do černé tmy. Tenhle pohled ho neomrzel za celých sedmdesát let, co tohle místo bylo jeho domovem.

Při pohledu na hory se jeho mysl tišila a myšlenky, které mu normálně vířily hlavou jako válečné bubny v největší bitevní vřavě, utichaly a dávali prostor vzpomínkám a bloumání v nadlouho umlčených částech jeho paměti. Řev bubnů byl pomalu přehlušován zurčením horské bystřiny, která protékala Havraními vrchy. V mysli mu vyvstávaly různé obrazy z již dlouho zapomenutých válek a útržky rozhovorů, které dávno ztratili na významu. Před očima mu vyvstal obraz tohoto místa, když  ho viděl poprvé, malá vesnička s pár domy, založená hrstkou původních obyvatel Havraních vrchů, které zmizely pod vodou při Nilbogské tragédii. Žila zde velmi zajímavá směsice obyvatel, dal by se zde najít zástupce snad každé Eternyjské rasy, ale všichni tu byli v souladu se sebou a s divokou krajinou, stali se hrdými nositeli odkazu svých předků. Trvalo mu dlouho, než si získal jejich důvěru, ale nakonec společnými silami vybudovali opevnění a tvrz a každý z obyvatel nějak přispěl k jeho záměru, zřídit tu základnu svého řádu, na počest místních obyvatel řád nakonec pojmenoval Havraní stráž.

Zpět do reality ho přivedl až nepříjemně ostrý zvuk trubky, ohlašující nově příchozího. Podíval se na příjezdovou a cestu a viděl, jak po ní přijíždí skupinka jezdců oděných v hnědo – červené barvy, jejich dlouhé vousy splývali s koňskou hřívou a uprostřed čestně eskortován na svém koni seděl jezdec, oděný ve stříbrnou zbroj, na jeho zádech byl připevněn meč, který byl přibližně třikrát tak velký jako on, ale i přes zdánlivou komičnost celé situace bylo na tomto procesí něco velice důstojného a vznešeného. To přijížděl první ze signatářů dohody, která se zde měla podepsat, dohody která po mnoha stovkách let ukončovala válečné spory a slibovala mír.

Glebur Ontarionson Tencomluvilzavšechny dojel až k bráně, která už se otevírala a na náměstí na něj čekala celá rada, která byla v čele Havraní stráže, aby ho náležitě uvítala a uvedla jako prvního do stanu určeného k podpisu dohody. Byl na své radní hrdý, dělali svou práci zodpovědně a svědomitě a dovedli Havraní stráž k takové velikosti, že byla všemi státy odsouhlasena, jako hlavní dozorce pořádku na celé Eternyji a její sídlo bylo zvoleno jako nejbezpečnější místo, na kterém se můžou sejít všichni důležití představitelé a nic jim nehrozí. Byl na sebe hrdý, ani nečekal, že by se jeho plán mohl povést až v takovém rozsahu.

Zaregistroval, jak se podél ještě temného lesa na západní straně horského hřebene pohybují stíny. Chvilku si nebyl jistý, jestli se jedná pouze o optický klam, nebo jestli je to skutečné, ale když pak postavy opustili stín lesa a během si to namířili přímo k němu, poznal, že ho jeho oči nezklamali. Instinktivně sáhl po meči, když ale ve slunečním světle postavy lépe rozeznal, opět se uklidnil. Byla to skupinka skřetů doprovázející Velké Ticho. Druhý host byl na místě.

Zástupce Remblandu císař Sebastian Jacht, stejně tak jako Haaronský senátor Ofeltés, Ochránkyně z říší smrti a Magický arcivládce všehoživlu Zalika Koturula mistr umění mágského zvolili jednodušší způsob dopravy. V předem stanovený čas se teleportovali na vyznačené místo u tvrze. Byli zde téměř všichni signatáři, jediné na koho se čekalo byl Vládce divočiny dryád Eisson. O Eissonovi bylo známo, že nesnáší cestování za hranice Divočiny a nevěří moderní magii, byl jedním z mála, kdo ještě dokázal, alespoň trošku, ovládat starou dračí magii a teleportovat se pomocí živlů. Cítil, jak kolem jednoho stromu začínají vířit magionty a magitrony a za chviličku z něj vystoupil vládce Eissen, byl to pro něj zvláštní pocit, již dlouho se ničemu takovému neocitl na blízku.

Legáti byli kompletní, zašli do stanu, rozhalenými plachtami ještě zahlédl, že místo stolu zde mají položený velikánský meč, který prve viděl na zádech krále Glebura, pak se dveře stanu zavřeli a stan obklopila magická kopule, v jejích vibracích poznával rukopis Zalika Koturula vládce magických ostrovů a vůdce sjednoceného magického konsorcia.

Dál už ho to nezajímalo, věděl, že pevnost je tak dobře střežená a postavená, že nikoho ani nenapadne na ní útočit a i kdyby to někoho napadlo, stejně neuspěje a pak tu byl ještě on, on jako Ochránce vládnoucí silou, kterou si nikdo neumí ani představit.

Ve svém odhadu se opravdu nezmýlil. Jednání se nikdo narušit nepokusil a život Stráže probíhal dál podle zaběhnutých kolejí. Páteho dne se magická kopule rozplynula a plachty stanu se otevřely….